Dokud nás smrt nerozdělí 4.

30. června 2013 v 14:00 |  Dokud nás smrt nerozdělí
Mám tu pro vás další díl :)
Přeju příjemné čtení :3

Pár: Ren & JR


"Ty jsi jim to ještě neřekl?" zeptal jsem se svého přítele.
"Ještě ne." sklopil zrak. "Nemohl bys tam být semnou, když jim to budu říkat?" zaprosil.
"Jistěže." chytl jsem ho za ruku. "Tak víš co, zavolej jim, že bys jim dnes chtěl někoho představit" přisunul jsem k němu mobil.
"Měl bych?" nervózně hodil očko po svém mobilu.
"Jo. Protože to už dlouho odkládáš. A to jsi říkal, že to dělat nebudeš. Tak honem." pobídl jsem ho. Sáhl po svém mobilu. Vyťukal číslo jednoho z rodičů.
"Mami?...Jo...Jsi odpoledne i s tátou doma?...Chci vám někoho představit...jo, tak nějak...ahoj" rychle zavěsil.

"Tak?"
"Budou doma. Máme přijít." protáhl se. S jeho rodiči to asi nebude snadné. Ani s mými nebylo. Sice semnou nějaký čas nemluvili, ale skousli to. Přijali to. A dokonce mi to přáli i s LeeTeukem, když jsme spolu začínali. Snad to tak dopadne i s JRem. Protože všechno hnusné, co ti kdo řekne, stejně nejvíce bolí od vlastních rodičů.



Crrrrrrr Stojíme u dveří jako na trní. On má strach z jejich reakce a já z toho, aby mi jeho papá nevyliskal. Jestli do mě pojede, tak to snad přežiju. Ale jestli jednou, jedinkrát, řekne něco hnusného na JR tak mu něco řeknu nebo rovnou udělám! Ke dveřím přišla otevřít drobná černovlasá žena v zástěře. Vypadala zaraženě, když viděla mě vedle svého syna.
"Ahoj zlatíčko." objala ho "Tak to je ta osoba, co nám chceš představit?" pobídla nás dovnitř. Za sebou jsem jen zaslechl "Hezké děvče." usmál jsem se. Pak jsem uslyšel i JRův hlas. "Mami!" zbytek věty jsem neslyšel, nebo už nic dál neřekl. Jemně mě tlačit do zad, do obýváku. Tam vidím v křesle sedět jeho otce. Na sucho jsem polkl. Pochopil jsem, proč z něj má JR tak trochu strach. Teď bych se nejraději otočil a zdrhl. Jeho otec je silnější postavy. Má přísný pohled a podle toho co vidím na zdi, tak bývalý voják. Ani to nedokážu popsat. Prostě vzbuzuje respekt. Otočím se. Za námi je už i JRova máma. Už bez zástěry. Muž vstal a zamířil si to ke mně.
"Jsem otec JongHyuna. A ty jsi?" očekával odpověď. JR trhl rukou. Cítíl jsem to. Mám mu rovnou říct, že jsem jeho přítel? Ne. Ještě ne.
"Choi Minki, pane. Ale říká se mi Ren."potřásl jsem mu ruku.
"Choi...." asi mu až teď došlo, že nejsem holka. Jeho žena zaúpěla.
"Posaď se, Cho....Rene" poukázal na pohovku. On se posadil do svého křesla. Sedl jsem si na místo hned vedle, kdyby něco ať to schytnu já a ne JR. Nebylo by to poprvé, co by mě někdo praštil. Vedle, až hodně na těsno, si sedl JR. Jeho matka si sedla do druhého křesla. Podívala se směrem k nám. Nic ale neřekla. Loktem jsem strčil do JRa.
"Ehm.. No tak.." Neví, jak začít. Pomůžu mu. Nebo, zkusím to.
"No, JR mě vám chtěl představit, protože se budeme asi častěji vídat." nespouštěl jsem oči z Pána domu.
"A důvod, proč bychom se měli častěji vídat?" zvedl jedno obočí. Podíval jsem se na JR. Teď to už musí říct on.
"No, protože, když spolu chodíme, tak tu bude asi často" chytl mě za ruku, kterou jsem měl poměrně schovanou před okolím. Rozhostilo se nepříjemné ticho. Matce se do očí hrnuly slzy. Netroufám si odhadnout, proč. Ustrašeně jsem se podíval na otce. Kamená tvář. Pozoroval mě.
"Vy dva? Spolu?" řekl nakonec.
"Ano." chopil jsem se odpovědi. Asi budu mluvit já. Nejsem si jistý, jestli by to JR dokázal.
"Aha. Asi jsem v tom případě špatně slyšel tvé jméno. Slyšel jsem totiž Minki. A to je ale klučičí jméno" zasmál se. Hlupák.
"Ne pane. Slyšel jste správně. Minki. Já JSEM kluk" řekl jsem to důrazně, abych to nemusel opakovat. Najednou mu zmizel z tváře jakýkoli náznak pobavení. Matka si skrývala tvář.
"V tom případě tenhle vtip už není vtipný" sedl si zpříma.
"Tohle není vtip" řekl jsem. Praštil pěstí do stolu. Trhl jsem sebou. JR více stiskl mou ruku, ale neodvážil se cokoli říct.
"Nevím, co jsi mýmu klukovi nakecal, ale on není buzerant!" praštil znova. Přivřel jsem oči. Měl jsem chuť začít křičet.
"Neoslovujte nás takhle" pohodil jsem hlavou směrem k němu.
"Oslovuju tak tebe! Můj kluk ale není stejný jako ty!" vstal. Vstal jsem taky a hledím mu do očí. Najednou vstane i JR. Pravou ruku mi pokládá na rameno a levou na břicho. Nutí mě si sednout.
"Sedni si, prosím." Šeptne mi do ucha. Poslechnu, ikdyž nerad.
"JongHyune, nedotýkej se ho! Bůh ví co s tebou chce dělat. Jakto, že tě takhle přesvědčil?! Nevěřil bych, že si tak naivní! Sakra tak co ti řekl? Mluv!" rozkřičel se. Matka pozorovala mlčky tuhle scénu. Cítím, že chce něco říct, ale bojí se.
"Tati..."začal pomalu a chytl mě za ruku tak, aby to viděl "on mě nijak nepřesvědčoval. Když jsem ho poprvé viděl, myslel jsem si, že je holka" pousmál se na mě "ale potom, když jsem zjistil, že není, nic se nezměnilo. Furt se mi líbí. Děsilo mě, co k němu cítím, ale Ren mě toho strachu zbavil." docházel mu dech. Po tváři mu stékala slza. Mě skoro taky.
"Tati...pořád jsem tvůj syn, nezměnil jsem se. Jen jsem zjistil, kdo jsem." navíc už se nezmohl.
"Nevychovával jsem tě k tomu, aby se z tebe stal..." rozmáchl ruky naším směrem.
"Já vím, ale tohle není o výchově. To, to prostě je" myslím, že nejhorší máme za sebou. Snad. Nakonec to nebylo tak zlé. Doufám, že to nezakřiknu. JRova matka najednou vyletěla z křesla a skočila, ano, vyloženě mu skočila kolem krku. JR se až lekl, což ale já vlastně taky.

"Je mi jedno jestli máš přítele nebo přítelkyni. Pořád budeš moje malé zlatíčko" rozplakala se.
"Mami..." snažil se vymanit z jejího objetí, protože ho začala dusit. Neubránil jsem se úsměvu. Ta žena je poklad. Nakonec ho pustila.
"Už na něj nesahej" sykl po svojí ženě. Ta se na něj tázavě koukla.
"Nebudu žít v jednom bytě s buzničkou" sykl. JR se rozklepal. Vzal jsem ho kolem pasu.
"Jak můžete takhle mluvit o svém synovi?" postavil jsem se. Můj přítel se rozvzlykal.
"Nemám syna!" po tomhle jsem JRa chytl za zápěstí a táhl jsem ho ke dveřím. Jeho matka plakala. Nahlas. Otec byl rudý vzteky. Nechápu, jak může mít takové předsudky. Bouchl jsem vchodovými dveřmi a pevně jsem JRa objal. Taky plakal. I já měl co dělat, abych zadržel slzy deroucí se ven.
"Prosím, neplač. On to tak nemyslel" sám jsem ale věděl, že to není pravda.
"Ale myslel!" vykřikl. Sevřel jsem ho pevněji. Hladil jsem ho po vlasech. Za dveřmi se rodiče hádali. Bylo slyšet hlavně otce. Chytl jsem ho za ruku a vedl k sobě domů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin_Kim55 Karin_Kim55 | Web | 30. června 2013 v 19:35 | Reagovat

Můůůů~~~~~~!!!! >___< Nesnáším takové lidi!! Nesnáším, Nesnáším, NESNÁÁŠÍÍÍÍM!!!! >___<
Wáá~~!!! když si vzpomenu, že mezi náma žijí i takoví lidé, vylezu mi žilky... >.< Okey.... zase jednou za čas, jsem se na**ala... >__<
tenhle díl se mi asi líbí zatím nejvííc.. x33 těšíím se na další.. *o*

2 Maryuuan-Mo Maryuuan-Mo | Web | 6. července 2013 v 14:16 | Reagovat

Choi je jen příjmení, to může mít každý. Měla by jsi spíš napsat Minki.

[1]: Já taky nemám takové lidi ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama