Dokud nás smrt nerozdělí 5.

6. července 2013 v 19:54 |  Dokud nás smrt nerozdělí
Je tu další pokračovaní.
V minulém díle, jsem to trošičku popletla, ale jsem vděčná,
že mě Maryuuan-Mu na moji chybu upozornila. Už je spravená :)

Jinak, snad vás to aspoň trochu ještě baví :)

Pár: Ren & JR


"Vypij to." podal jsem mu šálek zeleného čaje. Rozklepanou rukou si ho vzal.
"Děkuju." řekl se zarudlýma očima. Přisedl jsem si k němu a dal mu pusu na tvář. Bolí mě, když ho takhle vidím. Nejradši bych si nafackoval za to, že jsem ho přinutil k tomu setkání. Usrkl si čaje a položil ho na stůl. Hlavou se mi zavrtal do trička. Vjel jsem mu rukou do vlasů. Zase se rozplakal. Přitiskl jsem ho co nejvíc k sobě ve snaze ho uklidnit. Moc se mi to nedaří. Pláče bolestivě a hlasitě. Tak moc mi to rve srdce.
"JRe... To se spraví, uvidíš." podíval se na mě.
"Myslíš?" zeptal se.
"Vím to. Asi to nebylo to nejlepší, co chtěli tví rodiče slyšet, ale smíří se s tím." Políbil jsem ho. Ochotně mi to oplácí. Jeho polibky jsou slané od slz. Odtáhl jsem se. Lehl si, hlavou se mi opřel o stehno. Otočil se tváří k mému tělu. Hrál si s lemem mojeho trička. Je tak nevinný. Nevím, kolikrát jsem to už řekl. Ale je to pravda. Je jako malé dítě, kterému rozbili hračku. Jen s rozdílem, že JRovi nerozbili hračku, ale srdce.
Když jsem se na něj znova podívat, spal. Nedivím se mu. Bylo to vyčerpávající. Pomalu jsem vyměnil svou nohu za polštář. Přikryl jsem ho. Pomalu jsem se dobelhal do svého pokoje, kde jsem uslyšel drnčet svůj mobil. Co...co ten po mě chce?
"Halo?!" řekl jsem poměrně ostře. Víc, než jsem měl v plánu.
"Co se čertíš, špatná nálada?" ozvalo se z druhé strany.
"Co chceš?" odmítám se s ním bavit.
"Ale, nebuď takový." zavrněl "povím ti to, ale osobně. Co takhle dát si schůzku? Tak jak to bývalo kdysi." říká to dosti pomalým tempem.
"LeeTeuku, nemám čas ani náladu na ty tvoje hrátky. Tak co chceš?" zvýšil jsem hlas.
"Když přijdeš dneska v šest do kavárny na rohu, povím ti to." řekl tím svým odporně provokativním hlasem a zavěsil. V žádném případě nikam nepůjdu. Nechci ho vidět. Ale na druhou stranu, on je schopný přijít sem.

Pochybuju, že zapomněl, kde bydlím. A nechci, aby ho JR potkal. Ještě ne. Nakouknu na to bezchybné tělo spící na gauči. Nesmím dopustit, aby se ti dva potkali. Nechci to. Zkazil by tím všechno. Já ho znám. Je schopný všeho. Musím něco vymyslet. Nebo aspoň část.

Nechci JRovi lhát, ale zase mu nechci říct, že jdu za LeeTeukem. Dojdu k mému miláčkovi a pohladím ho po vlasech. Mrknu na hodiny. Za pět minut pět. A v šest tam mám být. Třeba bude spát a já budu moct v klidu odejít. Ale co když se vzbudí a já tu nebudu?
"Bože." ujelo mi. Automaticky jsem si zakryl pusu. Naštěstí to JRa nevzbudilo. Mlčky sedím vedle něj. Čekám, jestli se probere nebo ne. Půl šesté. Nic. Spí. Nechám mu tu prostě vzkaz. Docela to

odbydu, protože na něm stojí jen pouhé "Musel jsem si něco vyřídit, za chvíli jsem zpátky" Chňapl jsem po kožené bundě a zlehka, neslyšně jsem zavřel dveře. Chladný v­ítr mě štípe do tváří. Zhluboka se nadechnu a vykročím směrem ke kavárně. Začínám být krapet nervózní.

Neviděli jsme se docela dlouhou dobu. Nevím, rok, asi? A po našem rozchodu mě nikdy nenapadlo, abych se s ním znovu potkal. Stojím před tím osudným místem. Párkrát se nadechnu a vlezu dovnitř. Porozhlédnu se.
"Tady jsem, hlupáčku" trhnu sebou a pohlédnu směrem, odkud se ten hlas ozval. Přivřel jsem oči a vydal se k němu.

"Tak co chceš?" řekl jsem, jakmile jsem se sesunul na židli.
"Tak netrpělivý." naklonil hlavu "Jako vždy a ve všem." probodává mě pohledem.
"To už jsem já. Nehodlám to měnit." opřel jsem se lokty o stůl "Tak?"
"Tak nějak mi chybí tvoje blonďatá hlavička." napřáhl ke mně ruku ve snaze mě pohladil. Rychle jsem se odtáhl. S úšklebkem svou ruku stáhl.
"Jen se nedělej. Chybím ti."
"Moc si věříš." sykl jsem.
"Ale prosimtě. Když jsme byli spolu nebyl jsi bez toho schopný vydržet ani čtyři dny." špitl "Takže jsou dvě možnosti. Buď sis někoho našel nebo máš hodně šikovné ruce." usmál se. Tím úlisným

úsměvem, který jsem kdysi tak strašně miloval.
"Odbíháš od tématu. Tak to vyklop." vyhrkl jsem z ostra.
"Fajn" chytl mě za ruku a přehlíží mou snahu se vymanit "Chci tě zpátky Rene." tón jeho hlasu změkl. Zarazil jsem se. Ale jen na okamžik.
"Chtít můžeš." vytrhl jsem se mu "Kdybys mě tolikrát nepodvedl, tolikrát jsem ti naivně odpustil a věřil jsem ti, že toho necháš. Ale ty ses stejně vždycky vyspal s každou děvkou co se ti mihla

kolem, navíc, ty jsi to ukončil, po všem mém snažení." řekl jsem rázně. K mé smůle se mi zdálo, že se mi na konci věty lámal hlas.
"Promiň. Vím, že jsem ti hodněkrát ublížil, ale stejně mi vždycky záleželo jen na tobě."
"Kdyby záleželo, nikdy bys mě nepodvedl." řekl jsem suše.
"Rene, nebuď blázen. Přece nechceš být pořád sám." skousl si ret. Hraje na city. Zase. Umí to dobře. Po takovém divadýlku jsem mu vždycky odpustil.
"A kdo řekl, že jsem sám?!" asi jsem to řekl nahlas, protože se naším směrem otočilo pár lidí.
"A nejsi snad?" povytáhl jedno obočí. Bože.
"Ne. Mám někoho, na kom mi opravdu záleží a komu věřím." naklonil jsem se k němu, aby mě slyšel jen on.
"Bych ho chtěl poznat. Chci vědět, komu dáváš přednost." řekl naoko raněně.
"Nestarej se. Já se taky nikdy nezajímal, jak vypadali ti tvoji, se kterými sis užíval." sykl jsem. Jsem fakt nabroušený. Dlouho to nevydržím.
"Nezapomeň, že pořád vím, kde bydlíš. Kdykoli se můžu stavit." olízl si rty. "Třeba bychom si mohli dát trojku?!"
"Parchante!!" popadl jsem bundu a vyběhl jsem z budovy. Já ho zabiju. Jestli se JRa jen letmo dotkne. Zničím ho. Zabiju ho. Jediný,kdo se ho může dotýkat, jsem já. Je můj. LeeTeuk, ta špína,

na něj nikdy nesáhne. To nedovolím.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin_Kim55 Karin_Kim55 | Web | 26. července 2013 v 16:30 | Reagovat

Wuá~~!!! O_O to je drama!!! O_O to jsem nečekala!! O_O těším se na další!! x3 ale takoví Leeteuk mi nahání husinu... o.O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama