7. Den - Mé dětství

1. listopadu 2013 v 21:50 |  Myself
Mé dětství

Kdyby se mne někdo někdy zeptal, jestli bych se chtěla vrátit do dětství, odpověděla bych: "V žádném případě!"
Mé dětství bylo, asi ne tolik šťastné, jako u ostatních. Šťastných vzpomínek, které stojí za to, je jen pár. A vždy je v ní jedna osoba. Jenže ji jsem poznala až ve druhé třídě.

Víte vůbec, jak můžou být děti ve školce zlé? Kolikrát jsem slyšela, že by se chtěl někdo vrátit do školky, kde si jen hrál. Já ne. Klidně se budu učit čtyřnásobek učení na každý den, než abych se tam vrátila. Nerada vzpomínám na období, kdy jsem byla ve školce. To ale jde těžko, když mi ta budova stojí před panelákem. Někdy bývá psychická šikana horší, než ta fyzická. ( Možná jsem teď jaká jsem. Pečilvě si vybírám, s kým budu mluvit a co řeknu. )
A že to tak malé děti nedokážou? Právě naopak. Takové děti, si ubližují nejvíc.

Když je tam osoba, které se podaří srazit i ten zbytek, tu špetku sebevědomí co vám zbývá, srazit ji úplně na pod mrazu, snad i níž, je pak těžké si ji zpátky vybudovat. Zvlášť, když ji pak denně vídate devět let na základní škole, protože jste ve stejné třídě. Nikdy jsem proti ní nešla. Měla jsem vůči ní, snad i mám jakýsi respekt. Nebo je to strach? Ne. To asi ne. Ona ví, co udělala. Nevím, komu všemu to kdy řekla, ale pocit, že bych věděla, že to ještě někdo ví, by mě srazil zpátky na nulu. I přes to, že ji už nevídám.

Ale ona nebyla sama. Všichni si rádi "kopli". Jak jinak. Když jedna, tak všichni. Takže ten čas strávený ve školce byl nekonečný, strašný. S brekem jsem tam chodívala. Měla jsem strach. Co zase bude. Ne že by mi učitelky kdy pomohly. Samozřejmě na mě křičely, ať si nevymýšlím, že ony, takové zlatíčka by to nikdy neudělali. Až jednou to vyřídili rodiče. Ani vlastně nevím, jak se to dozvěděli.

Ale byly i ty šťastné chvilky. Když jsem si našla asi 5 přátel, ze kterých mi stejně zbyla jen jedna. Smutné co?
Ve škole už to bylo malinko lepší. Našla se jedna holčička, co semnou mluvila. Byly jsme strašně rozdílné. Ona dlouhé vlasy, růžové sukýnky a šatičky ztímco já nakrátko ostříhaná, v tmavých kalhotách a tričkách. Byla jsem vděčná za její přátelství. Jsem vděčná.

Ale na dětsví nerada vzpomínám. Nikdy bych se do něj zpátky nevrátila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Choi Mari Choi Mari | Web | 2. listopadu 2013 v 17:07 | Reagovat

Se mnou se ve školce bavili tak nějak všichni. A aby taky ne, když jsem o třídu víš měla starší sestru a kamarádku, které pak zůstali ještě o rok dýl. Oni se s ostatními nepárali.

2 mája mája | 3. listopadu 2013 v 14:53 | Reagovat

děti umí být velmi hnusné zvláště ty malé...ale i nektere vetsi treba v pate tride ... :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama