Únor 2014

Nominace

28. února 2014 v 20:29 Myself
Nebyla by to ona, kdyby neudělala. Moje milovaná kolegyňkamě prostě musela nominovat. Kdyby aspoň dala nějaké jednoduché otazky. Ale to ne. Zas něco, u čeho musím přemýšlet.
Tak jdeme na to.

Nejkrásnější vzpomínka?
Je to opravdu těžké. Mám spousty hezkých vzpomínek. A ve chvíli, kdy se staly, byly pro mě vždy nejlepší. Ale teď kyž se ohlédnu a vidím tu kopu, je těžké vybrat jednu nebo dvě. Možná ji sem někdy napíšu, až se rozhodnu.

Jaký člověk by si tě dokázal získat?
Úsměvavý, hodný, zábavný a hlavně upřímný. S takovým člověkem bych si mohla rozumět. Pokud se přede mnou zjeví někdo s nosánkem moc nahoru, nakopu ho víte kam...

V jaké situaci bys využila neviditelnosti?
Neplatit vstup na koncerty (asi víte koho) a dostat se do šaten, kde se převlékají by vůbec nebylo špatné.

Práskáš dveřmi (nebo něčím), když se naštveš?
Ano, tohle mám v oblibě. Dveře jsem se ale odnaučila, protože mě za to akorát seřvali. Potom prásknu čímkoli a o cokoli. Jsem si vědoma rizika, že se určté objekty mohou rozbít.
Nebo si ráda i do něčeho kopnu, ale to bolí.

Které své vlastnosti by ses chtěla zbavit?
Urážlivost. Je zvláštní, že mě urazí spíše prkotiny, než nadávky. Občas se mě dotknou takové ty "vtípky". Ale snažím se to brát s nadhledem a nebrát si to osobně. A daří se mi to. Být v kontaktu s osobou, která si nevidí do huby a neví, kdy přestřelí je těžké. Ale naučila jsem se nasadit úsměv a potlačit vražedné jiskřičky v očích a zatím nikdy nic nepoznal.

Pamatuješ si telefonní čísla nebo se spoléháš na to, že nikdy neztratíš mobil?
Čísla nikde napsané nemám a ani si je nepamatuju. Jsem ráda, že vím to svoje. A mamčino. Stačí.
Ale napsat bych si je mohla. Není to vůbec špatný nápad.

Dokážeš ustoupit v hádce nebo musíš mít poslední slovo?
Pokud se s někým začnu jako opravdu hádat, tak nikdy neustoupím. Tvrdohlavě si budu trvat na svém až do konce. Takže poslední slovo je vždycky moje. (Neříkám, ale že je vždycky správné.)

Umíš se omluvit?
Pokud vím, že jsem opravdu něco zavinila, ano, omluvím se. Ale nejde mi přes pusu omluvit se jen proto, abych si druhou stranu udobřila, když vím, že JÁ jsem nic neudělala. To s ní radši nebudu mluvit vůbec.

Sbíráš něco?
Momentálně ne. Ale kdysi jsem sbírala pogy a samolepky.

Co tě dokáže opravdu dojmout?
Když si mě kolegyně zapíše do deníčku.
A teď vážně. Asi, když pro mě někdo sám od sebe udělá něco hezkého.

A teď bych také měla někoho nominovat. A bude to:
Choi Mari
Choi Ronnie
Karin_Kim55

Otázky pro vás:
1) Jak dlouho už máš už svůj blog?
2) Kdybys mohla být na jeden den kýmkoli a čímkoli, kdo nebo co by to bylo?
3) Které jídlo bys chtěla ochutnat?
4) Věc, za kterou jsi nejvíce vděčná?
5) Léto X Zima a proč?
6) Máš nějaké moto, kterým se řídíš?
7) Jsi pověřčivá?
Tak vzhůru do toho! :)

Instagram

26. února 2014 v 11:03 Eaters of time

Pokud ještě nemáte účet, ani to nedělejte. Už vás to ze svých spárů nepustí. Každou chvíli připojenou k internetu využiju tím, že si v mém mobilu otevřu tohle. Svůj účet mám něco málo přes rok. Taky jsem k tomu naverbovala svoji kolegyňku.
Najdete tam vše, co chcete. Můžete se s ostatními podělit o své fotografie.
Já tohohle využívám hlavně proto, že to mají i mé milované korejské hvězdy. A že jich tam je.
Nejvíc mě baví Heechulovy příspěvky. Hlavně jeho smích nebo když si povídá se svojí kočičkou :3

Jestli jste zaregistrovaní, klidně mi napište do komentářů vaše jméno. Pak z vás už nespustím oči. + Sledujete nějaké celebrity? *Já chvíli sledovala i Justina Biebera, ale to jen tak ze zvědavosti. Já nejsem jeho fanoušek. (Nic proti Beliebers). Mimochodem, já může na něčem dělat s G Dragonem?
A kdyby jste chtěli, tady je moje: _Chris_Tinka

Husí kůže na denním pořádku

22. února 2014 v 17:07 Music
Tento článek bude podobný tomu minulému. Ponese se ve znamení hudby. Chtěla bych se s vámi podělit o písničky, které mi vždy způsobí husí kůžu nebo vyvolají vlnu vzpomínek.

Jako první je tu písnička, kterou jsem zveřejňovala v minulém článku.
Myslím si, že
k ní více psát nemusím.

Myslím, že u téhle písničky není třeba ani překlad.
Kdo viděl film, ke kterému je píseň určena, dá
mi za pravdu. Jeden z mála filmů, který mě
rozplakal.

Je to vina jejího hlasu. Ať by to zpíval kdokoli jiný, nikdy by to nebylo ono.
Opět je to z filmu.

Přemístila bych se k těm vzpomínkovým. Jediný tón mi stačí, abych
si vybavila chvíli, kdy zazněla.

Tato píseň byla hymnou našeho Evropského projektu EUSOLA.
Hrála nám na konci každého setkání a bylo nemožné
zabránit slzám. Loučení se skvělými lidmi s touhle
písní v pozadí, byla vážně těžká.

LOUČENÍ nám znělo na našem ztužkování na základní škole.
Nijak by to semnou nehlo, ale proslov, který měla
naše třídní po zaznění písně, mě dostalo.
Nic takového bych od ní neočekávala.

Bleeding Love hrála na našich tanečních. Ty bych zařadila mezi
nejlepší chvíle na základní škole.

Myslím, že tuhle píseň znají všichni. Vystihuje vše, co
chci své mámě chtěla říct, ale nenajdu na to odvahu.
Vím, že by mě zradil hlas. Spolu se slovy písničky se
mi vybavují obrázky, scénky, veškeré naše hádky i
chvíle, kdy jsme se společně smály. A vím, že jich
bude ještě hodně. Také si vybavím každou slzu,
kterou jsem kdy viděla na její tváři. A že jich bylo
zatraceně málo.

Jaké jsou vaše písničky, které jsou pro vás velmi osobní?
Takové ty srdeční, na které nezapomene, ani
kdyby jste chtěli?


SHINee - Life

21. února 2014 v 22:05 Music
SHINee mohou mít tisíce písniček, stovky videoklipů. Ale nikdy se nezmění fakt, že tohle je moje nejoblíbenější písnička. Je písničkou, kde znám slovo od slova. Ať už anglický překlad nebo korejský text. Je to písnička, která mi vždy způsobí husí kůži. Písnička, která mi připomene, proč je tolik miluju a proč nikdy nepřestanu.
Když ji slyším, nelituju jediné minuty od doby, kdy jsem na tyhle chlapce přišla.

MVP + Blinger + Taemint + Locket + Flamer = Shawol ♥


Nezpodpovězené otázky

19. února 2014 v 11:20 Myself
To je tak, když se mě někdo na něco zeptá a já vůbe cnetuším, co mám odpovědět.
A mí spolužáci mi to teda vůbec neusnadňují.

Případ č. 1
Když se mě Muffi zeptá, když píšu povídky, jestli do toho dávám to, co sama chci a co to je.
Něco takového. Přesně si to už nepamatuju. Kolegyňka mě jistě s radostí opraví. No, snažila se mě rozpovídat. Tímhle docílila pravého opaku. Protože když píšu, neuvědomuju si, jestli je tam něco, co sama chci. Přemýšlela jsem nad tím celou cestu domů a pak i doma. Tak jsem si četla svoje výtvory. Napadlo mě jen tohle. Vztah a láska. V každé povídce se postava zamiluje a svého vysněného dostane. A je to šťastné. Je to jediná věc, co nemám. Možná proto tohle píšu. Možná to jsou moje představy. Nevím.
Muffi, ale děkuju ti. Díky tobě jsem o tom začala přemýšlet.

Případ č. 2
Co přesně chceš dělat po škole?
Když jsem včera s kámošem čekala na vlak, rozpovídal se, co bude dělat. On ví i výši úvěru, který si vezme! Pak se samozřejmě zeptal mě, co chci dělat. V moji hlavě najednou bylo pusto prázdno. Naskočily tam jen tři černé tečky a ticho. To se málem vyvrátil. Přemýšlela jsem o vysoké, ale to jsem zamítla. Mám pocit, že bych to nezvládla. Potom pořád tvrdím, že chci do zahraničí. Ale co tam? Sama si nedokážu odpovědět. Začíná mě děsit, jak rychle se blíží konec mého studia ( jsem ve druháku) a já nevím co bude dál. Co budu dělat.
Ivane, děkuji. Díky tvému rýpání o tom začnu vážně přemýšlet.

Gain - Fxxk U

15. února 2014 v 21:39 Music
Musím říct, že je taková, no... zajimavá. To rozhodně. A často se dívám na reakce ostatních. A tenhle mě dostal.
"Where did that come from?! Period?" Ano, hochu, jistěže.

Písnička není špatná, ale klip nepatří k těm, na které se musím neustále dívat.

Say Goodbye

8. února 2014 v 19:46 Say Goodbye
Zdravím vás. Když jsem dneska brouzdala po internetu a našla jsem nadpis, že nějaký turista u našeho města našel prostřelenou lebku. Jen jsem nad tím pozvedla obočí. Co tady se děje?
No. A taky jsem ve středu napsala tohle. To je tak, když necvičíte a dvě hodiny sedíte v šatně. Pak to tak dopadá. Ale tak co, když se neumí moje levá ruka chovat. (Z neznámého důvodu bolí. A pak se mě angličtinářka ptá, jesli jsem nebyla opilá, když si nepamatuju, co jsem s tou rukou dělala. HaHa.)
Je to opravdu kratičké. A dneska jsem napsala ještě něco. Ale na to si budete muset ještě chviličku počkat. :)

Původní plán

2. února 2014 v 17:55 Myself
Jeden z důvodů, proč jsem si opět založila blog byl, že jsem ho chtěla mít něco jako svůj "deník". A co? Skutek utek.
Tak si říkám, že bych mohla začít. Jenomže mi až teď opravdu došlo, že to lidi nejpíš čtou. Nejsou to tucty denně, ale čtou. A že by lidi věděli, co se mi děje v hlavě, je poněkud děsivé. I když, myslím si, že by to málo kdo dočetl do konce. A ti, co by se přes všechna ta písmenka dostali až na konec, by si mysleli, že jsem pesimistický pošuk se sebevražednými sklony. Ano, čtete správně. Zrovna včera jsem nad tím přemýšlela (když mi mysl nedovolila jít spát). A došla jsem k závěru, že jsem příliš velký srab na to, abych si něco udělala. Taky mě napadá, jestli by si vůbec někdo všiml (nepočítám svou rodinu, ti by si možná všimli), kdybych najednou nebyla. Zajimavé, jak mě všichni kolem vidí jako bezstarostnou, která se snad ani neumí trápit. Je smutné, že mě tak vidí. Víte proč? Kdyby mě opravdu znali, neviděli by mě tak. Nedali by se oklamat maskou, kterou nosím. Bezva. Ti, co to na mě poznají, jsou dva, možná tři?! Vážně smutné. Ale vlastně si za to můžu sama, tak co si stěžuju. Máti mi to říká poměrně často: "Kdyby ses trochu citově projevila nebo se svěřila..." NASRAT! Udělám, to jednou, otočím se a mám kudlu v zádech. Ne, pěkně děkuju. Navíc, jak bych se mohla svěřit. Já to neumím. Neumím mluvit. Nebo možná jen nechci?! Co já vím.
A v tomhle duchu jsem pokračovala dál.
Uvědomila jsem si, že vlastně absolutně nic neumím. A že ten papír, co jsem ve čtvrtek dostala, mi v budoucnu bude úplně k hovnu. A maturita taky. Je hezké, že u mě převažují "výborné", ale co s tím, když rukama nejsem schopná nic udělat? Teď baby raďte.
(Jak se znám, co nevidět budu litovat, že jsem to zveřejnila. Jako vždy, pokud je To osobnější.)