Únor 2016

27. 2. 2016

27. února 2016 v 15:20 | Tina |  Myself
Je frustrující, když chcete něco napsat. Opravdu moc chcete, ale prostě nevíte o čem. To, co bych opravdu napsat chtěla, jednoduše nemůžu. Nechci, teda chci ale nechci. Nevím, jestli zrovna tenhle myšlenkový pochod pochopíte. Jsou totiž příliš osobní a jednoduše mám strach z toho, že by si to opravdu někdo přečetl. A to se mi nelíbí. Protože blog jsem původně chtěla proto, abych se mohla vypsat z pocitů, které mě tíží. Jenomže pak jsem zjistila, že to někdo opravdu čte. A přestala jsem. Víte o tom, že jsem si dokonce založila dva další blogy, jeden dokonce v angličtině, abych měla pocit naprosté anonymity? Věřte, že ten blog najednou věděl takové věci jako nikdo jiný. Ale pak se mi začali ozývat lidé, protože mě jednoduše chtěli podpořit a říct, že nejsem zavrhnutíhodný člověk. V tu chvíli jsem oba blogy smazala. Veškeré články a později celý blog. Protože o tom blogu najednou někdo věděl, a pocit, že mě nikdo nezná byl pryč. Nezáleželo na tom, že jsem nikdy nezveřejnila jméno a že jsem vystupovala pod jinými přezdívkami. Ne. Muselo to pryč.

Celkově je to prostě debilní a nejspíš vhodný případ pro psychiatra.

Jsou dny, kdy mám energie na rozdávání a pak jsou ty, kdy bych vůbec nevylezla z postele. Kdy nenávidím každičký kousek sebe sama. A kdy si říkám, co tady vlastně dělám. A jestli to má vůbec cenu, abych tu nebo kdekoli jinde byla. Většinou mi zrak spočine a té drobné jizvičce, téměř nenalezitelné, co mám na zápěstí. A která vážně vznikla omylem. Jenomže tenhle omyl, nehoda - chcete-li, mě mohl stát pěkně draho, Protože je po směru žíly. Opravdu mi jenom ujel nůž, záměr to nebyl. Bohužel jsem velký srab na to, abych si opravdu něco udělala. Obvykle vyšiluju, když se trochu škrábnu, ale tenkrát jsem na to civěla a nějakou chvíli mi trvalo, že jsem tu ruku dala pod vodu nebo si to aspoň přímáčkla. Co mě vyděsilo víc, Ono mě to nebolelo. Sledovala jsem tu rudnoucí ráno, jako by ta ruka byla cizí.

Nesmím vynechat to, že mi pak máti kontrolovala ruky pokaždé, když jsem vycházela z kuchyně.

Vůbec nevím, co tenhle článek má znamenat. Nejspíš nic. Nemám ponětí. Jo, původně jsem chtěla zkusit něco napsat na téma týdne, ale když jsem zjistila co to je, přešlo mě to.


20. 2. 2016

20. února 2016 v 21:19 | Tina |  Myself
Chtěla bych vám s radostí oznámit, že žiju. Po několika vyhrožování, kterému jsem byla po celý týden vystavena, jsem konečně tady s něčím na čtení.

3. 2. 2016

3. února 2016 v 22:12 | Tina |  Myself
Zdravím všechny. Je tu další mini výcuc toho, co se u mě odehrálo. Není toho moc a jako vždycky ani ne tak zajímavé. Ale lepší než nic, ne?